Marocká paralela amerického blues

Maročané už od 7. století provozovali trh s černošskými otroky, který se otiskl i do hudby. Potomci otroků, známí jako gnawa, vytvořili fascinující žánr, propojený s celonočními transovními rituály lila. K nejvýraznějším postavám patřil Mahmoud Guinia, vyhledávaný partner amerických improvizátorů jako Pharoah Sanders či Hamid Drake. Do Prahy přijíždí jeho syn Houssam Guinia, výjimečný i tím, že titul maâlem, vyhrazený mistrovským hráčům, získal ještě před třicítkou. I když žánr vznikal v černošských komunitách podobně jako americké blues, zvukem i společenskou funkcí se obojí liší. Páteří hudby gnawa jsou cyklické zpěvy s hypnotickým doprovodem basové loutny guimbri i ostře rytmických kovových perkusí. Zatímco blues je svědectvím o útlaku i naději v západním světě, gnawa je přímá spojka k magickým džinům africké spirituality.

Když Robert Plant a Jimmy Page z Led Zeppelin přijeli roku 1994 do Marrakeše, natáčeli tam mimo jiné s hudebníky gnawa. Tato hudba dlouhodobě přitahovala i americké jazzmany. Saxofonista Patrick Brennan vzpomíná: „Když jsem muzikanty gnawa slyšel poprvé, fascinovali mě. Ve zpěvu jsem slyšel blue notes, které známe z blues. Melodická stavba mi připomínala klasiku od Johna Coltranea.“ Houssam Guinia natočil své album Dead of Night, které získalo kultovní punc, naživo na jeden zátah v Casablance v Maroku. Jedná se o hluboce intimní a spirituální výpověď bez doprovodu dalších nástrojů. Houssam zpívá písně, které se naučil od svého otce.

Za poslední dvě dekády pronikla hudba gnawa na světová pódia. Tou největší akcí žánru je Essaouira Gnaoua and World Music Festival založený roku 1998 (gnaoua je francouzská verze anglické transkripce gnawa). Domovským a autentickým prostředím této hudby ale dodnes zůstávají privátní rituály. Když se Maročan nastěhuje do nového domu, přizve gnawa kapelu, ať dům vyčistí od zlých duchů. Obřad lila probíhá až do rána. Do půlnoci hudbu sledují všichni včetně žen a dětí, pak se podává kuskus a mezi diváky převládnou muži. Od počáteční fáze sledujete intoxikaci hudbou i pohybem. Jedná se o nakažlivé vytržení, k němuž dochází ve vzácných okamžicích, kdy se člověk naladí na stejnou vlnu s ostatními. Vedoucí hudebník, tedy maâlem, vyjednává s jednotlivými duchy, rozlišenými jak barevným označením, tak i hudebním rytmem, aby panu domácímu neškodili. Muzikanti tančí mezi plameny svíček a chodí po žhavém uhlí. Od roku 2019 je tato hudební kultura zapsána na seznam nehmotného dědictví UNESCO.

Akci pořádá Rachot Production.