Mám ráda divadlo a mám ráda divadelní fotografii. Fotografii, která v sobě skrývá emoce, eleganci, krásu, noblesu, rozervanost, divokost, energii, rozmáchlost i minimalismus, realitu i interpretaci. Fotografii, která dokáže vypíchnout důležité vztahy a dát jim směr. Fotografii, která umí ukázat víc, než dokáže vidět divák v divadle. Fotografii, pro kterou tolik znamená správně uchopený moment, jedinečný a neopakovatelný okamžik, zrovna tak jako výtvarné a zároveň dramatické cítění fotografa. Divadelní fotografii. Abstrakce, redukce, kompoziční a technický um, cit pro týmovou práci, pokora, ale zároveň i částečná dravost, vytrvalost a usilovnost, to je několik charakteristik, které by měl mít divadelní fotograf. Tedy člověk, který na citlivou vrstvu filmu či digitálního čipu zaznamenává světlo odražené od jedinečných divadelních osob a objektů a svým umem a citem jejich existenci nejen zakonzervovává, ale vtiskává jim také svůj názor, který v kombinaci s názory tvůrců a protagonistů dramatického díla vytváří umělecký obraz. Obraz mající původ v umělé realitě, vytvořené již někým před fotografem, obraz, který zpracován viděním fotografa prošel optikou fotoaparátu a zůstal.

Činoherní studio začalo profesionálně působit v roce 1972 na troskách normalizátory zakázaného Kladivadla. V prvních dvaceti letech existence jím prošla řada významných českých autorů, režisérů, překladatelů i pozdějších hereckých hvězd (Josef Topol, Jaroslav Vostrý, Milan Kundera, Leoš Suchařípa, Karel Steigerwald, Jan Kačer, Karel Roden, Jiří Schmitzer, Jiří Bartoška, Ivana Chýlková, Jan Hrušínský, Karel Heřmánek,…) V roce 1997 se uměleckým šéfem stává David Czesany. Souboru se podaří adaptovat studiový výměr divadla na situaci 90.let. V roce 2001 získalo ČS cenu Nadace Alfréda Radoka – Divadlo roku 2000. Na jaře roku 2002 bylo divadlo vyplaveno a odkázáno k dvouletému popovodňovému provizoriu, do zrekonstruovaného ČS se soubor vrátil v listopadu 2004. Současný soubor ČS se začal profilovat v lednu 2005 s nástupem umělecké šéfky Natálie Deákové (od října 2006 nahrazenou Vladimírem Čepkem) a je šestou generací “generačního divadla” v Ústí. Dramaturgie staví na dvou pilířích: prezentace klasických textů v silné režijní interpretaci a uvádění současných českých i světových novinek. V Ústí je dále podporována i tradici autorského divadla, a to jak textů vzniklých přímo na půdě ČS, tak i textů napsaných pro ČS spřízněnými autory. Na této výstavě prezentuje Klára Žitňanská fotografie ze tří současných ústeckých představení. Bohové hokej nehrají (Petr Kolečko/Filip Nuckolls), Láska práce,láska práce (Johanna Kaptein/ Natália Deáková) a Benefice – Zachraň svého Afričana (Ingrid Lausund/Filip Nuckolls).