Jdeš se svými kamarády po ulici. Bavíte se. Přichází okamžik, kdy konverzace spěje k něčemu podstatnému. Všichni to cítíte. Ještě okamžik a všichni budete mít ten pocit, že jste společně někam došli. V tu chvíli procházíte rekonstrukcí – silničáři opravují kus chodníku. Slyšíte hlasitý hluk jejich pracovního nářadí, přes nějž nedokážeš rozeznat hlasy tvých kamarádů a nevíš, co řikají. Zvyšuješ hlas, aby jsi mohl*a dokončit větu a stále nejsi slyšet, nikdo ti nerozumí. Mluvíš i přes to, že víš, že tvoje kamarádi ti neporozumí. Kamarádi dělají totéž. A nikdo nikomu nerozumí. Nejste slyšet i přes to, že mluvíte. V záblescích ticha mezi údery strojů slyšíš úryvky slov. Skládáš je do vět, které nedávají smysl. S údivem se díváš na svoje kamarády. Oni se dívají na tebe. Po stranách silnice jsou kolemstojící. V rukou mají dopravní značku s nápisem Musíme to opravit.