Na začátku května se u nás poprvé představí Berry, umělkyně, kterou miluje celý frankofonní svět a její popularita se rychle šíří dál. Proč Berry? Co se za tím jménem skrývá? Dětská vzpomínka? Láskyplné pokývnutí směrem, kde leží Velká Británie? Další identita, za kterou se dá skrýt? Ano, tohle všechno platí, i když možná nikoliv…Jedna věc je ale nadmíru jasná. Berry je tak čerstvým vánkem v současné hudbě, že by nemělo trvat dlouho a z Berry se stane vybavení každé správné domácnosti. Její životní příběh je sám o sobě neobvyklý. Když jí bylo šestnáct let a jeden den, rozhodla se ve své touze po svobodě zanechat školy. Učitelka jí nabídla kompromisní řešení – zůstat ve škole a přihlásit se na divadelní katedru. Berry se stala členkou divadelní společnosti a záhy vystupovala na státních jevištích v Poitiers po boku zkušených herců. Tehdy objevila radost z textů současných autorů i klasiků jako byl Seneca. Senekovy texty dokonce prokládala úryvky z dopisů alžírských žen. Příznivých kritik se dočkalo nastudování Moliérových Učených žen, které režíroval Beatrice Agenin v Theatre 13 a poté v Theatre Hebertot. Není překvapením, že si Berry svou roli Henrietty pořádně užila – byla to jediná postava, která se nenechala ošálit pedantskými tlachy, kterým se Moliére tolik vysmíval. Zatímco divadlo stálo na počátku Berryiny touhy vystupovat před diváky, dřímal v ní talent autorky. „Vždycky jsem se svěřovala papíru se svými emocemi, ne však vždy ve formě písní – to se mi ani nezdálo tak důležité,“ přiznává Berry dnes. Její první pokusy o texty pomalu dostávaly formu díky jazzovému skladateli Manouovi. V partnerství s kytaristou Lionelem Dudognonem, který jim otevřel dveře svého domu dokořán,společně složili nejdříve jednu, pak dvě a nakonec dvanáct písní, které ozvláštnili domácími zvukovými efekty vytvořenými pomocí nábytku! Další hudebníci přidali pár tónů saxofonu, slova afrického jazyka Lingala atd. Zrodilo se album a dostalo název Mademoiselle. „Vznikalo v atmosféře naprosté radosti,“ vzpomíná Berry. Oba však věděli, že potřebují oslovit velkou nahrávací společnost. A štěstěna zasáhla znovu. Bratr Manoua pracoval v mateřské školce, kde se jedna mladá maminka nabídla, že přehraje jejich nahrávku hledači talentů z gramofonové firmy. O čtyři dny později jim zavolali z gramofirmy Universal. Posílat další demonahrávky nebylo nutné. Celý projekt se pak přestěhoval do Bruselu do nahrávacího studia. Najednou tu před nimi stáli muzikanti, o kterých Berry a Manou jen snili – Laurent Vernerey (Francoise Hardy, Benjamin Biolay), Clive Deamer (Portishead, Robert Plant), Denis Benarrosh (Stephan Eicher, Keren Ann, Nougaro), Eumir Deodato (Bjork, Earth, Wind & Fire, Christophe), Yannick Fonderie (Biolay), Laurent de Wilde (Ira Coleman, Abd al Malik)… Berry začala koncertovat v Paříži, hrála jako předskokanka lidem jako jsou Michel Delpech, Bazbaz a Abd al Malik. Byla to pro ni kouzelná zkušenost. A posluchači byli také okouzleni. Na první poslech možná hledali podobné vokalistky, ale s každým dalším poslechem bylo jasné, že Berry zní jen jako Berry. Její jedinečnost vás ihned upoutá, její schopnost hry se slovy a emocionalita,které dávají albu Mademoiselle hluboce osobní charakter, směs černé a pastelové, kde je melancholie prosvětlována paprsky slunce. Je to překvapující alchymie a jádro mnoha rozporů – nadčasové a zároveň moderní, dravé a pokorné, temné a osvobozující. To vše díky Manouově popové citlivosti a chytré kombinaci proměnlivě neobvyklých rýmů, které míří přímo do srdce. Mademoiselle se zabývá výhradně láskou, ať již dcery k matce nebo tělesnou, tyranskou či zničující. Je to album, které vás doslova dostane. Berry to ale bere s nadhledem: „Vždyť zas o tolik nejde!“