Unifiction (Petr Michl / FreeMusic.cz)
Pohled je to vskutku bizarní. Zpěvák je nezdravě vychrtlý, má na sobě
elastický trikot v barvě irské vlajky, zelené punčocháče a žabky. Basačka
má rozervané síťové punčocháče, leopardí flinstouní
minišatičky a
na hlavě prapodivné číro. Bubeník v zářivě stříbrném saku je zjevně
nespokojen se svou rasovou skupinou, a proto má kůži potřenou černou
barvou, na hlavě dlí paruka ve tvaru kudrnatého načechraného afra. Sólo
kytarista je stylizován do role metalového černokněžníka – velký černý
plášť, černá sukně po kotníky, dlouhé havraní vlasy svázané do copu na vrchu
hlavy a k tomu…bílé tenisky. Perkuse obsluhuje sestra basačky, která
jediná je (spolu s klávesákem) oblečena docela civilně. Zpěvák na nic
nečeká, představí se a spustí první píseň: jeho vysoko posazený hlas křičí něco
o tom, že nemáme jíst zeleninu. Publikum vypadá zaraženě, zvuky to jsou
nezvyklé. Unifiction je kapela, na jejichž hru musí člověk přistoupit a
trochu si na ni přivyknout. A v každém dalším songu jsme se mohli dozvědět
něco o nových schopnostech umělců na pódiu. Tmelícím prvkem je především
zpěvák Bedřich Levý, v průběhu vystoupení střídal
zpěv charakteristický pro operetu, přeslazený pop, hard rockový
ječák ze 70. let, punkový křik, HC chroptění s rapem se solidním
frázováním. Skupina přechází z jednoho stylu do druhého mnohdy vícekrát
v jedné písni. Přerod z popového podrnkávání, či umcaca diska do
hutné metalové zvukové hradby je přirozený, působí nenásilně. Muzikanti dokáží
vše zahrát tak, aby to neznělo jako parodie na určitý styl, ač
nemůžu vyloučit, že to třeba myšleno jako parodie je. Oči si
v průběhu vystoupení Unifiction na prapodivnou podívanou zvykly,
uši ale byly neustále zavalovány novými a novými nápady. Kolikrát jsem se
musel smát tomu, co kapela vyvedla za nový obrat, a jsem přesvědčený, že tento
efekt by se dostavil, i pokud by kapela staticky postávala a byla nudně
oblečena.