Protipólem hudby, která vyžaduje soustředěný poslech v sedě, jsou kapely, které naopak zvednou diváka z židle. Přitom ale nemusí jít o stereotypní „party music“, která projde lidským organismem aniž by zanechala stopy. Na koncerty Winstona McAnuffa zkrátka není lehké zapomenout. I když tento 57letý, dready okrášlený skřítek pochází z Jamajky, všem tamním klišé se vymyká. Narodil se v rodině kazatelů, hudební začátky absolvoval jako zpěvák v kostele, a jeho současný spoluhráč, o generaci mladší Fixi, hraje na nástroj, pro jamajskou hudbu zcela atypický – na akordeon. Winston McAnuff za sebou má čtyřicetiletou dráhu veterána, na Jamajce se prosadil kolem roku 1980 třemi alby. Díky názvu posledního z nich se McAnuffovi dodnes přezdívá Electric Dread. Nejznámější ze svých skladeb pojmenoval podle černošského aktivisty, Malcolm X. McAnuff ji natočil jako duet s Earl Sixteenem, hitem se později stala v podání Dennise Browna, který mimochodem patřil k oblíbencům Boba Marleyho. Po delší odmlce se McAnuff vrací roku 2002, kdy mu ve Francii vyšla retrospektivní kompilace s příznačným názvem Diary of the Silent Years. Tehdy začal McAnuff nový život v Paříži, následovala čtyři alba i spolupráce s jinými umělci. Jedním z nich byl Fixi, vlastním jménem Francois Xavier Bossard, žánrově všestranný hráč i producent, který za sebou měl spolupráci s legendou nigerijského afrobeatu a bubeníkem Fela Kutiho, Tony Allenem, a též natáčel fuze francouzského folku s hip-hopem. Fixi hraje na bicí, klavír i akordeon, a první společné album s Winstonem McAnuffem nazval A New Day. Jednu z nahrávek alba, Garden of Love, jmenovala německá stanice WDR Funkhaus Europa písní roku 2013 – a podobný vkus měla i nezávislá porota, která McAnuffa vybrala jako jednoho ze 40 účinkujících veletrhu Womex.