Kapela Poslední výstřel ve svých písničkách skládá dohromady neúprosnou sondu do života po třicítce. Humor černá, svět kolem už se dá pozorovat jenom se sarkastickou přezíravostí a znovuobjevený dětský svět odhaluje v rodičích jejich vlastní tragikomické démony. A když nejde o život, tak je to vlastně všechno docela sranda. Zapomeňte na ambice a mravokárné tendence – svět blbne odjakživa, tak blbněte s ním. Až budete s partou kámošů sborově zpívat „zadek, zadek, zadek“, může to být další nejlepší koncert vašeho života.

Oficiální debut Posledního výstřelu (INDIES MG, říjen 2009) vznikal pod produkčním drobnohledem kmenové buňky elektrofolkového projektu Bratři Orffové (Matouš Godík / Lukáš Novotný) a ústřední postavou není nikdo jiný než starý známý Ivánek Gajdoš aka Serža Vantoš – v případě Posledního výstřelu také plastový panáček Ken. Orffí konexe vedou i k basákovi Kuldovi, na bicí hraje Hopík (mj. Photolab, Soliloqui) a instrumentální úderku uzavírá kytaristický hledátor a pravá hemisféra kapely– akademik Simoneer (mj. Prudící Pruhy).

„V hudbě krnovského Posledního výstřelu se zrcadlí jedna ze dvou tváří Gajdošových hudebně-básnických vizí. Zatímco Orffové hrají introvertně zadumanou hudbu, album Posledního výstřelu nabízí veselou, ovšem o nic méně chytrou smršť 21 svérázně bigbítových, dalo by se říct folkových skladeb s punkovým nádechem, z nichž polovina ani nepřesáhne dvouminutovou stopáž.“ Aleš Honus ( Právo)

„O formaci Poslední výstřel, které na podzim vyšel jeden z nejpříjemnějších, ale zároveň skoro nejutajenějších letošních domácích debutů s provokativním názvem Rozhodně nečekejte sex, se často hovoří jako o vedlejším projektu krnovských Bratří Orffů . …Když si člověk pustí Bratry Orffy a pak Poslední výstřel, dostane dva zcela odlišné přístupy. První jsou zasnění, vedle až sametového zvuku pracují s elektronikou a emocemi. Druzí jsou trochu dryáčničtí, hodně sahají k humoru a neučesanému blbnutí.“ Antonín Kocábek (Týden)