Veteráni desert blues ovlivnili generace nejen afrických hudebníků a jsou nejznámější africkou skupinou současnosti. Električtí kočovníci ze Sahary se po dlouholeté odmlce vrací do ČR.

Doprovodný koncert Respect Festivalu

Podobně jako blues či reggae je i hudba Tinariwen vyjádřením kulturní identity, svědectvím o utrpení i o síle je překonat pomocí hudby. „Když jsem je uslyšel poprvé, našel jsem hudbu, kterou jsem hledal celý život,“ řekl o těchto elektrických kočovnících ze Sahary Robert Plant. Skupina pravidelné vystupuje na největších světových festivalech, získala cenu Grammy za album „Tassili“ (2011) a prestižní cenu BBC World Music. Na jazzovém festivalu ve švýcarském Montreux jamovali s Carlosem Santanou, který o nich prohlásil: „Slyším z nich kořeny Muddyho Waterse i Jeffa Becka. Od nich ta hudba pochází.“ Kapela přijíždí se svým loňským albem „Amatssou“, které produkoval Daniel Lanois, mj. producent Boba Dylana, Neila Younga či U2, a který na desce dokonce hraje.
“Vyrůstali v exilu, školou jim byl konflikt, útočiště našli v undergroundu, kde získali punc legendy. Tinariwen jsou kapela, jakou se generace západních rockových skupin mohly stát leda ve svých snech.” The Guardian

Sahara působí jako pustina, ale karavany, které ji protínaly, sehrály stejně významnou roli jako námořní cesty či kupci putující po Hedvábné stezce mezi Evropou a Asií. Po staletí byl saharský obchod v rukou Tuaregů, etnika, které nejen ovládalo umění přežít, ale i umění komunikace. Jelikož karavany vytvářely spojení mezi černošskou Afrikou na jihu a Araby a Berbery na severu, hudba Tuaregů byla dobře srozumitelná na obou stranách pouště. Život na cestě vyžaduje mobilní výbavu, místo obrovitých bubnů slyšíme tleskání dlaněmi. Výsledkem je hudba expresivní a tajemná s minimem nástrojů, podobně jako venkovská podoba amerického blues. Tinariwen na tuto tradici navázali úsečnými ornamenty elektrických kytar i hlubokým feelingem. Je to výpověď psanců, jejichž pouštní vlast byla rozparcelována nově vzniklými hranicemi.

Když přijdete na severoafrický trh a na chvíli zavřete oči, obklopí vás kulisa plná svůdných vůní, lákavých a neznámých tónů. Čas se zastaví, někde za chaotickou směsicí hlasů zaslechnete kytaru, přidá se hypnotický rytmus bicích, a přestože nerozumíte textu, máte stejný pocit, jako když jste poprvé slyšeli blues. Ty příběhy vyprávějí jak o utrpení, tak o síle mu vzdorovat. Zatímco u blues sahají kořeny utrpení do otrokářské éry, u Tuaregů jsou to naopak jizvy velmi čerstvé. Když před padesáti lety získávaly africké země nezávislost, pro Tuaregy paradoxně začala éra konfliktů a útlaku. Sahara, jejich domovské teritorium, byla rozdělena neprostupnými hranicemi i minovými poli. Tuaregové se ocitli v roli psanců, jejich revolty byly krvavě potlačeny. Uprostřed válečných traumat vznikli Tinariwen, členové se setkali v uprchlickém táboře, vedle tradičních inspirací vstřebali hudbu Boba Marleyho, punk rock i elektrické kytary.

Skupina Tinariwen stála i u zrodu dnes legendárního Festivalu v poušti, který vedle hudební přehlídky plnil i roli kmenového setkání Tuaregů z různých částí Sahary. Festival se konal v letech 2001–2009 na různých místech Sahary na severu Mali. Bezpečností situace v regionu se ale prudce zhoršovala, operovaly tu islámští teroristé, docházelo k únosům turistů a poslední ročníky festivalu proběhly v letech 2010–2012 poblíž města Timbuktu za přísných bezpečnostních opatření. Situaci zkomplikoval i fakt, že do násilných akcí byly zapojeny též znesvářené skupiny Tuaregů, ale konečnou obětí střetů se nakonec stali sami hudebníci. V srpnu 2012 prohlašuje militantní islamistická skupina Ansar Dine, že v oblasti kterou má pod kontrolou, vymýtí Satanovu hudbu a nahradí ji verši z Koránu, dle požadavků práva Šaria. Na severu Mali, v oáze Kidal, kdysi domovského města Tinariwen, vyrazilo sedmičlenné komando ozbrojené kalašnikovy AK47 k rodinnému domku místního hudebníka. Ten naštěstí nebyl doma, ale jeho sestra vyslechla hrozivou zprávu: “Pokud se tu někdy ukáže, uříznem mu všechny prsty, kterými hraje na kytaru.” Ozbrojenci pak z domu vynesli kytary, zesilovače, reprobedny, mikrofony a bicí soupravu, polili je benzínem a zapálili. Cílem kampaně se stali i Tinariwen, během útoku v lednu 2013 byl člen skupiny Abdallah Ag Lamida unesen, když se snažil zachránit své kytary, ale později byl propuštěn. Epizoda poznamenala i dráhu skupiny, která se z konfliktní zóny dočasně přesunula do Spojených států, a v pouštním prostředí národního parku Joshua Tree natočila své šesté album Emmaar.